Smutek, smích, pláč, úsměvy

27. ledna 2010 v 18:36 | Walking-my-way (W-M-W)
Pocitů je plno. I ti, kteří si nalhávají, že nic necítí, tak stejně cítí.
Zapomenout se dá vždy. Vzpomenout si, už je horší.
Na velkou lásku se těžko zapomíná, ale potom si vzpomínky s ním s úsměvem na rtech promítáme celý život.

Patřím k těm, kteří... Jak se to dá říct. .. Nežili naplno. Nikdy jsem se předtím neusmívala, byla jsem do sebe uzavřená ještě víc než nějaký nezmar, když do něj šťouchnete. Tohle ze mě udělaly moje zážitky. Vše prožívám snad víc než bych měla. Ale stojí to zato. Chytnou záchvat smíchu ve škole a dokonce několikrát, skoro se rozbrečet... TOHLE je život. Když jdete dál.

Nezkoušejte skočit z okna a nebo se třeba oběsit. Nemusí to vyjít. Já jsem, přiznám se, už několikrát myslela na to, že si vezmu život. Někdy jsem jen tak bezcílně sedávala na širokém parapetu s otevřeným oknem a dívala se dolů. Ale neskočila jsem. Nestálo mi to za to. Kvůli tomu, že vám někdo něco zakáže, někdo je na vás hnusný, nic se vám nedaří, není důvod, abyste skákali z okna. Kašlete na špatné věci a usmějte se. Jde to... A když budete říkat, že to nejde, tak vám to nepůjde, ale ostatním ano. Tady nejde o to, vědět, že to nejde, i když to třeba bude nemožné. Jde tady o to, abyste to aspoň zkusili.

Tak já zatím jdu... Je tady ještě hodně práce :)
 


Komentáře

1 Bláznivá^^ Bláznivá^^ | E-mail | Web | 27. ledna 2010 v 20:01 | Reagovat

Máš recht, ale někdy si říkám, že bych ráda umřela třeba jen na pět minut - abych zjistila, komu všemu bych doopravdy chyběla. Možná morbidní, možná paradoxní... ale stejně bych to ráda věděla :-).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.