Únor 2010

28.2. 2010 Neříkej, že jsi člověk. Všichni jsme lidi..

28. února 2010 v 15:06 | Walking-my-way (W-M-W)
Upozornění: následující text obsahuje známky hyperaktivity.. Kdo už ví z čeho


Pomluvy

26. února 2010 v 16:21 | Walking-my-way (W-M-W)
Pomlouval vás někdy někdo? Myslím si, že se vždy někdo najde.
Podle mě, když si čtete tenhle článek, tak vás někde pomlouvají. Naučila jsem se díky tomu hodně věcí.

I stěny mají uši a za stromem se skrývá pár zvědavých očí, které si zapamatovávají každý tvůj pohyb.
Ani doma tě nenechají napokoji. Skrývají se v temném rohu místnosti a stále tě bedlivě pozorují.
Lidé, kteří pomlouvají.

Víte, myslela jsem si, že někteří lidé nepomlouvají. Omyl. Pomlouval mě, dost hnusně mě pomlouval, člověk, do kterého bych to vůbec neřekla. Nevím proč. Chtěla bych mu zanadávat, něco mu udělat, aby se cítil stejně jako já. Ale nebylo by to ono. Nechci mu to vracet. Já taková nejsem. Nebudu ho pomlouvat ani mu něco dělat. Jemu se to vrátí.

Abych pravdu řekla, já taky pomlouvám, ale nepomlouvám až zas tak moc. Někdy jenom utrousím poznámku, ale to je všechno. Nic víc, nic míň.

Smutná W-M-W, která to vůbec, ale vůbec zrovna od kluka, který ji má rád, nečekala.

24.2. 2010 Je těžké najít něco, co se dávno ztratilo a my si myslíme, že to ještě stále někde máme

24. února 2010 v 19:30 | Walking-my-way (W-M-W)
Nevím proč, ale nějak jsem o den "pozadu". Prostě včera jsem už začala psát do nadpisu článku 22.2. a dneska tam chtěla napsat 23.2. Dokonce jsem to teďka opravovala na 24.2., protože nějakým nedůmyslným překlepem se z toho stalo: 24.3. Asi jde vidět, že potřebuju odpočinek, odpočinek a odpočinek.

Přejel vás někdy parní válec? (hlasujte v anketě)

Here I am, once again....

Nevím. Mám se učit biologii. Kašlu na to. Zhruba to umím. Zítra z toho píšeme písemku. Jak jsem naivní. Jednou si to přečtu a přeříkám a řeknu si, že to zhruba umím. Stejně to nedopadne nejlíp, jak se znám. Naivita = moje priorita. (jsem vymyslela teďka.. hezky se to rýmuje, ne?)

Hmm.. Co ještě říct. Nevím.. Vůbec nevím o čem psát. Ani nepřidávám nic na druhý blog, na který vám odkaz NEDÁM. A už vůbec se mi nechcou dělat layouty na jeden blog, kde jsem spolumajitelkou.

*položila si hlavu do dlaní* A to ještě mám trénovat na kytaru, na kterou jsem vůbec nehrála. (no dobře, večerjších deset minut se nepočítá) A ještě hodně dalších věcí. Dokonce jsem si tu už dlouho neuklízela. Chjo.. Kam to jenom spěju. K záhubě? Blbost.. K tomu, že si za chvilku budu muset uklidit a taky si budu muset zajít pro pití.

W-M-W zdraví z jejího pokoje po náletu bombardérů z druhé světové a pomalu se jí zavírají oči.

23.2. 2010 Když držíme něco pevně v rukách, tak se to může vysmeknout

23. února 2010 v 14:07 | Walking-my-way (W-M-W)
Můj milý deníčku (divná to věta). Jak vidíš, dneska jsem se měla příšerně. (pro tebe) Ale pro ostatní jsem se měla celkem normálně. Proč? No, řekněme, že jsem šla včera spát kolem desáté a taky brzo usla. Ráno mě v půl sedmé probudil budík a já si připadala jako přejetá několika parními válci. (můj účes na to i skoro vypadal) Ze snu si pamatuju jenom to, že A.Š. mi v šatně říkala, že má přes 700 úhozů/minuta (psaní na počítači) a že jeden spolužák, co se odstěhoval do Ostravy má strašné páčo a vypadá jako páv (jakože hlava a ty vlasy byly jako roztáhlý ocas.. divné, že?). No a taky na sobě měl doktorské oblečení *nechápavě kroutí hlavou*. A to zrovna on by si na sebe nevzal. Divné, že? Co já to nemám za sny.

Ve škole..

Matiku jsem přežila celkem dobře, až na to, že jako ranní rozcvičku jsem s kámoškou šlapala až do čtvrtého patra a to jsem se tak těšila, že jsme v přízemí. Aneb: neříkej hop, dokud nepřeskočíš a ho*no, ho*no, zlatá rybko. (omluvte můj slovník, ale já to holt musela napsat) V biologii jsem poslouchala nudný výklad o tom, jak probíhá trávení díky slinivce a žlučníku a na co slouží vlastně ty játra, že. No a měli jsme si nakreslit během zkoušení povrch tenkého střeva. Měli jsme to v učebnici. (povrch tenkého střeva zevnitř) A mně se udělalo špatně už jenom pohledem na ty díry, které tam byly z neznámého důvodu. Tak jsem tu učebnici bleskurychle zaklapla a dělala náčrtek podle toho, co jsem si zapamatovala.
V češtině se na nás učitelka naštvala. Ne na nás. Ale na nás. (asi nechápete, že? Ale o to jde) Prostě se naštvala na kluky, kteří tam pořád dělali bordel. Tak celá naštvaná odcházela z hodiny.
V dějáku jsme zase dělali nějakou samostatnou práci (to abych si začala nosit notebook do učitelčiných hodin). Nevím, koho by jakože zajímal nějaký generál W..něco. A taky koho by zajímalo: májová plánovaná revoluce, kterou nějakej de*ent vyzradil a tak se konalo nic.
Taky jsme si říkali kdo z Habsburků měl jakou nemoc (kekekekekeke) a taky jak zhebli ruští Romanovci. (Rasputin - to je ten, díky komu byli vyvražděni.. nevím proč, ale díky té kreslené pohádce Anastázie - bo tak nějak - se mi ta postava příčí. Abyste věděli, tak ten šílenec v té pohádce normálně mu upadla ruka, otočil si hlavu na bok a měl hnusnou zelenou lahvičku, kde byly nějaké škaredé stvoření, které zabraňovaly Anastázii uprchnout za její babičkou)
Ve francouzštině jsme dostali písemky. Mamma mia! (jo, italsky?! Cože?!) To dopadlo. Z diktátu 2- *dívá se mezi prsty* a z překladu 2. Ou sh*t. To dopadlo. Ještě abych tady začala nadávat japonsky, ne? Ne, budu hodná a ušetřím vás těch klikyháků.

Poslední dobou roste potřeba toho, abych spala víc a víc. *žeby ta spánková nemoc, kterou přenáší trypanozoma spavičná?* Venku je hezky. Asi vyrazím dřív na trénink (dneska to je plavání) a pudu hezky pomalu po chodníku. Chm.. Ne, se mi nechce. (xD)

Zdraví nějak ospalá, unavená a s bolavým kolenem.. W-M-W. (původně to mělo být BMW, ale nemohla jsem najít nějaký dobrý výklad zkratky)

Každý den tě překvapí něco jiného. Proto je každý den jiný a liší se od ostatních. (W-M-W)

22.2. 2010 Když někdo řekne: kůň, tak toho koně myslet nemusí

22. února 2010 v 15:13 | Walking-my-way (W-M-W)
Moje kámoška z Ovy jede pryč. Má prázky. Chjo. Jak já to vydržím bez těch jejích úžasných a užitečných rad. Asi se nebudu tolik smát a budu si pořád říkat: musíš to vydržet! Sakra, ona je tam nějak dlouho! Kdy se konečně vrátí?!

'Cause I get a thousand hugs.

Jak bylo? No, dalo se to. Víte, nejlíp by stejně bylo, kdyby ta škola nebyla. Ale potom, kdybyste se mě zeptali, jak bylo, tak bych znovu odpověděla: ale.. dalo se to.
Tak by mě zajímalo, proč. Ale to je moje otázka .. a ještě k tomu řečnická (jsem divná, vím o tom, nemusíte mi to připomínat).

Čeká mě plno úkolů a učení. A trénink. Nic se mi nechce. Dokonce se mi nechce být ani na počítači. Prostě chci vypnout. Všechno. I mozek. A jít spát. Ale nemůžu, protože musím udělat hodně dalších věcí. Ještě jsem zapomněla, že mám trénovat na kytaru .. ůůů.. To zase bude, až v pátek přijdu do hodiny a nic nebudu umět. Hehe.

Kámoš chce, abych šla ven. Ale nemůžu. Musím se učit, stihnout trénovat na kytaru a jenom tak si přečíst aspoň jednu - dvě stránky z nějaké knihy. Protože to opravdu nestihnu. Do 12.3. je mám vrátit a přečetla jsem jenom 10 stránek z té jedné. A ještě kolem 15 stránek z druhé. Chjo.

Můj život v poslední době má, ale i nemá řád. Všude mám nepořádek, v hlavě mám nepořádek, ve škole se snažím soustředit, ale vůbec to nejde. Musím si uklidit v sobě a něco s tím začít dělat. Jenom ještě vědět co. Hm.. Kdyby bylo něco, čím se dá všechno vyřešit. Ale potom by to zase nebylo ono. Vždy musí být něco, co se nedá vyřešit, s čím člověk nepohne, ani když se bude snažit. Vždy to tak je. Každý má to "něco". Není nikdo, kdo by jej neměl. A pokud vám, tvrdí, že nic takového nezažili/nemají, tak lžou. Musí to schovávat uvnitř sebe.

By the way, who's that girl living my life?!

Tak já končím. Ještě mě toho čeká hodně.

Poslední dobou se všechno začíná bourat jako domeček z karet. Postavíš jednu kartu špatně, spadne ti jedno podlaží. Jenže mně připadá, že byl postavený celý nakřivo.

21. 2. 2010... A člověk by nejradši zhebnul

21. února 2010 v 17:46 | Walking-my-way (W-M-W)
Zdarec. Hehe. Píšu pozdě, co? Ale to mi je jedno. Byla jsem pryč. Hodně daleko. Až za hranicema České republiky a to jen díky tomu, že si naše milá maminka usmyslela, že pojedeme lyžovat na Makov. A to si ze mě ještě dělali s taťkou srandu, že pojedu na lyžích (na kterých mimochodem nejezdím už přes dva roky). Ale já jsem řekla, že ne, protože se mi nechtělo. A nechtělo se mi ani tam. Tak ale. Co naplat. Musela jsem. Jinak by mi zabavili můj počítač (aneb notebook) a taky by mi vzali moje nové rezavějící prkno. (rezaví mu hrany a já ho za chvilku budu muset jít ještě utřít, aby nerezavělo tolik)

Co jsem dělala? No, tak jela, spadla, jela, jela, čekala ve velké frontě aneb nevěřte mamce, která ráno v půl deváté řekne: tam není fronta, je tam málo lidí, bude se úžasně lyžovat.. Tůůdle. Ve frontě na vlek se čekalo pomalu deset minut a stopa na vleku přímo úděsná!! Prostě jste si vzali kotvu (tam byly takové ty semafory a ty blbosti, co švihají přes nohy.. a potom se to rozjede) a ono to s váma trhlo (já osobně jsem letěla další dva metry ve vzduchu). Potom tam byla tak strašná stopa, že se to na tom prkně skoro vůbec nedalo udržet. Díky tomu jsem na vleku asi dvakrát spadla, přičemž na něm nikdy nepadám. Pak už to bylo ok, jenom začal foukat trochu studenější vítr, takže se to moc nedalo vydržet, ale naštěstí jsem měla brejličky (aneb lyžařské brýle a dostala jsem je na narozky.. hahá!). No a dolů se potom jelo free ridem celkem dost špatně - sněhu bylo málo a taky pod ním byly zamrzlé hroudy, takže to s váma házelo a mně se několikrát zapíchnul konec snowboardu do sněhu, jak tam byly ty hroudy a potom mezi nima díra. Takže jsem díky tomu hezky žuchla. No, na svahu celkem hodně lidí, ale ke konci (asi poslední dvě jízdy) jste klidně jeli, dole sice ještě byla fronta, ale na svahu skoro nikdo.

Čeká mě ještě se naučit zeměpis, ze kterého zítra píšeme, tak jsem zvědavá, jak to zvládnu a taky ještě mi chybí přečíst čtyři knížky půjčené z knihovny a ještě pořád jsem se k nim nedostala a ještě úkol do češtiny. No, je toho ještě hodně. Já věděla, proč tam nechcu jet.

PS: nevím proč, ale mamka se pořád o něco chce sázet. Řeknu, že třeba nebude hezky a ona: ale bude, chceš se vsadit? (a prdlajz, nejdřív bylo trochu hezky, ale pak se zamračilo a byla zimáá.. hahahaha.. takže bych to vyhrála xD)

Tak já už pro dnešek končím. Nestíhám. Jsem zvědavá, jak se ten zeměpis vůbec naučím.

Hoj.

Prší..

19. února 2010 v 16:40 | Walking-my-way (W-M-W)

Je mi líto, že prší. Chci, aby svítilo slunce. Ale nesvítí. Prší, je zamračeno a venku se prohání vítr. Kapky stékají po mém střešním okně a ťukají tam, jako kdyby chtěly dovnitř. Tak ráda bych je měla u sebe a nechala si jimi zmáčet vlasy i oblečení. Ale nemůžu. Měla bych mokrou korkovou podlahu.
Ani si nepamatuju, kdy jsem to udělala naposledy. Když mi bylo sedm a já jela s mamkou na kole a spustil se slejvák. To bylo naposledy. Jinak totiž po mně chcou, abych se schovala. Ale já chci být venku. Chci, aby mi déšť stékal po mokrých vlasech, po tvářích a zmáčel mi oblečení. Byla bych ráda, kdyby to tak mohlo být. Ale nemůže. Musím poslouchat.

19. 2. 2010 (Écoute-moi, regarde-moi, repond-moi)

19. února 2010 v 16:31 | Walking-my-way (W-M-W)
Nevím proč, ale plno lidí si stěžuje, že život je nespravedlivý. Já si to nemyslím. Proč? Myslíte si, že jsem stále veselá? Ani náhodou. V mém životě (co jsem prozatím prožila), bylo víc než dost katastrof. Snažím se usmívat. A nesnažím se skrývat svoje city. Klidně se rozbrečím uprostřed náměstí a všichni se na mě budou dívat. Budu se smát na plné pecky. A klidně to ještě pustím do repráků. Ať si o mně myslí co chtějí. Za zády mě pomlouvá plno lidí, plno lidí mě nemá rádo, hodně lidí si o mně myslí, že nejsem normální. Vyhýbám se jim, oni se vyhýbají mně. Směju se jim, oni se zase baví na mě. Oni si o mně myslí, že nejsem normální, já si o nich myslím, že zase oni jsou až příliš obyčejní.

No a zase jsem se nedostala tam, kam jsem chtěla. Tak to zkopíruju.. opisovat se mi to nechce :).

Nevím proč, ale plno lidí si stěžuje, že život je nespravedlivý. Já si to nemyslím.

Pokud budete vnímat jenom to špatné, neuvidíte to, že je za tím něco dobrého. Pokud si zase budete všímat jenom těch hezkých věcí, přehlédnete číhající zlo.

Na jednom blogu jsem napsala: To je život. Být zraněný, ale jít dál. Nezastavit se.

Moje city.. Hm.. Myslím, že jsem o nich ještě ani nenapsala. Chyba? Možná. Hodněkrát mě lidi shazovali. Na základní škole psychicky šikanovali a je mi to jedno. Žiju si lepší život než oni. (ještě se k tomu vrátím v dalším odstavci) Ztratila jsem velkou lásku. Utekla z domu k babičce. Trápila se kvůli tomu, že jsem nemohla být s tamtím klukem. Skolo si rvala vlasy, když jsem dosáhla toho, že na mě byla celá rodina naštvaná. Ale.. Stálo to za to. Sice se mi teď nejspíš chce brečet, ale... stálo to za to. I tohle stojí za to. Nelituju ničeho, co jsem v minulosti udělala. Je tady pár věcí, jenže ty se staly a já s nimi už nic nenadělám. Minulost měnit nemůžu.

Na základní škole psychicky šikanovali a je mi to jedno. Žiju si lepší život než oni.

Tihle lidé teď pomlouvají každého, koho potkají. Nemají moc přátel a stále se někomu vysmívají. Proč? Protože si myslí, že jsou nejlepší. Omyl. Nejsou. Oni jsou totiž to, po čem chodíme, když se rozprší a není tam tráva. Jsou bahno, které nosíme na botách. A toho se opravdu nikdy nezbavíme. Můžeme ty boty umývat kolik chceme, ale bahno tam bude zase.
Ti lidi nechápou, že je i jiný život než žijou oni. Že my, kteří v sobě skrýváme tolik věcí, jsme ohodně lepší než oni. Nedokážou to pochopit. I kdybyste jim to vysvětlovali kolik chcete, jim to prostě nedocvakne. Nemají dlouhé vedení. Ale jenom ho mají v půlce narušené.

No.. Co jinak říct. Je to asi tak všechno, co jsem ze sebe vytlačila a víc toho nenapíšu. Víte, takhle obvykle reaguju já na články, které si přečtu. Polovinu věcí ze sebe "vytlačím" v komentářích a další polovinu tvoří článek.

Tak zatím :).

Prosímtě, je jedno, jestli jsi kuře. Hlavně, že nejsi slepice.

18. února 2010 v 15:24 | Walking-my-way (W-M-W)
Včera jsem byla s mojí nej kámoškou ve městě. Bylo jí totiž špatně, když jsem oslavovala svoje narozeniny, tak jsme šly do baru *víte no.. jsme velké holky*. Já si dala zmrzlinový pohár a ona si objednala větrník. (asi si říkáte, co je to za divný bar, ale ono se to jmenuje Bill bar.. takže to je bar.. hehe.. to je, co?) No a probíraly jsme tak různě naši třídu. Jak se skoro všichni změnili.

A hlavně díky jedné holce. Její jméno tady nebudu psát. Nebylo by to ode mě hezké, to fakt ne.
Jenom k ní řeknu to, na čem jsme se s H. shodly: Ta holka měla na začátku prváku charakter, ale ztratila ho. Stáhla k sobě značnou část třídy. Např. s J. se dalo ještě předtím docela dobře bavit, ale teď... Řeknu vám jedno: pokoušet se o to, je jako kdybyste se snažili najít kapra v moři. Nemožné. A navíc: ostatní by se vám vysmáli za to, že tam toho kapra hledáte. Ale v realitě se vám nevysmějí ostatní, vysměje se vám ona. A ještě obě využívají lidi. Je to od nich opravdu škaredé, ale... Aspoň víme, na koho si máme dávat pozor. Plus se k nim občas přidává K. a to je potom cirkus. No, radši přejdu na jiné téma, nechce se mi to tady až zas tak podrobně rozmazávat do detailů. Nějaké skvrnky to mít musí, ne?

Time after time.

Zítra píšeme z francouzštiny a já to vůbec, ale vůbec neumím. Nejradši bych narychlo onemocněla, ale nejde to. Prostě tam budu muset jít. A naučit se několik desítek slovíček - jak se píšou. A taky si projít všechnu gramatiku. Zabere to minimálně dvě hodiny a já mám na šest trénink. Tak zkusím ukecat mamku, jestli by byla tak hodná a nechala mě doma, protože nesmím s frániny dostat špatnou známku. NECHCI. Je to dost těžký jazyk a já se budu muset snažit ohodně víc než předchozí pololetí. Vypadá to tak, že někdy na internet ani nezajdu a budu se poctivě učit, protože ta škola mi dává hodně zabrat + moje aktivity.

Zítra mám kytaru a vůbec jsem na ni ještě za ten týden necvičila. Jsem v háji. Takže dneska večer to budu dohánět.

Tak zatím. Ještě musím jít vysávat a přitom se asi budu učit francouzské slovíčka.

Jak ji poznáte

17. února 2010 v 19:38 | Walking-my-way (W-M-W)
Výzor:

Často vysmátá holka. Na svět se dívá chladnýma očima, které ne každého pohladí po hlavě. Ve většině případů se při chůzi kolísá ze strany na stranu, ruce obvykle v kapsách. V hlavě má jednu písničku, do které se pohupuje. Pokud jde rovně bez jakéhokoliv jiného pohybu do boku, tak přemýšlí nebo je naštvaná. A nebo se potřebuje někam hodně rychle dostat.

Jak ji poznáte venku, když je zima:

Má béžové kozačky, ve kterých jsou zasazeny modré rifle. Když přejdete zrakem oněco výš, uvidíte červený kabát, potom krémově-bílou čepici. Mezi koncem kabátu a čepice je obličej, který moc neuvidítě. Obvykle se totiž dívá na cestu a má zasněný pohled. Ruce jako obvykle v kapsách a takhle bych o sobě mohla pokračovat dál.

Další část zase příště :)