19. 2. 2010 (Écoute-moi, regarde-moi, repond-moi)

19. února 2010 v 16:31 | Walking-my-way (W-M-W)
Nevím proč, ale plno lidí si stěžuje, že život je nespravedlivý. Já si to nemyslím. Proč? Myslíte si, že jsem stále veselá? Ani náhodou. V mém životě (co jsem prozatím prožila), bylo víc než dost katastrof. Snažím se usmívat. A nesnažím se skrývat svoje city. Klidně se rozbrečím uprostřed náměstí a všichni se na mě budou dívat. Budu se smát na plné pecky. A klidně to ještě pustím do repráků. Ať si o mně myslí co chtějí. Za zády mě pomlouvá plno lidí, plno lidí mě nemá rádo, hodně lidí si o mně myslí, že nejsem normální. Vyhýbám se jim, oni se vyhýbají mně. Směju se jim, oni se zase baví na mě. Oni si o mně myslí, že nejsem normální, já si o nich myslím, že zase oni jsou až příliš obyčejní.

No a zase jsem se nedostala tam, kam jsem chtěla. Tak to zkopíruju.. opisovat se mi to nechce :).

Nevím proč, ale plno lidí si stěžuje, že život je nespravedlivý. Já si to nemyslím.

Pokud budete vnímat jenom to špatné, neuvidíte to, že je za tím něco dobrého. Pokud si zase budete všímat jenom těch hezkých věcí, přehlédnete číhající zlo.

Na jednom blogu jsem napsala: To je život. Být zraněný, ale jít dál. Nezastavit se.

Moje city.. Hm.. Myslím, že jsem o nich ještě ani nenapsala. Chyba? Možná. Hodněkrát mě lidi shazovali. Na základní škole psychicky šikanovali a je mi to jedno. Žiju si lepší život než oni. (ještě se k tomu vrátím v dalším odstavci) Ztratila jsem velkou lásku. Utekla z domu k babičce. Trápila se kvůli tomu, že jsem nemohla být s tamtím klukem. Skolo si rvala vlasy, když jsem dosáhla toho, že na mě byla celá rodina naštvaná. Ale.. Stálo to za to. Sice se mi teď nejspíš chce brečet, ale... stálo to za to. I tohle stojí za to. Nelituju ničeho, co jsem v minulosti udělala. Je tady pár věcí, jenže ty se staly a já s nimi už nic nenadělám. Minulost měnit nemůžu.

Na základní škole psychicky šikanovali a je mi to jedno. Žiju si lepší život než oni.

Tihle lidé teď pomlouvají každého, koho potkají. Nemají moc přátel a stále se někomu vysmívají. Proč? Protože si myslí, že jsou nejlepší. Omyl. Nejsou. Oni jsou totiž to, po čem chodíme, když se rozprší a není tam tráva. Jsou bahno, které nosíme na botách. A toho se opravdu nikdy nezbavíme. Můžeme ty boty umývat kolik chceme, ale bahno tam bude zase.
Ti lidi nechápou, že je i jiný život než žijou oni. Že my, kteří v sobě skrýváme tolik věcí, jsme ohodně lepší než oni. Nedokážou to pochopit. I kdybyste jim to vysvětlovali kolik chcete, jim to prostě nedocvakne. Nemají dlouhé vedení. Ale jenom ho mají v půlce narušené.

No.. Co jinak říct. Je to asi tak všechno, co jsem ze sebe vytlačila a víc toho nenapíšu. Víte, takhle obvykle reaguju já na články, které si přečtu. Polovinu věcí ze sebe "vytlačím" v komentářích a další polovinu tvoří článek.

Tak zatím :).
 


Komentáře

1 kwogo kwogo | 19. února 2010 v 18:49 | Reagovat

Moc hezký článek... Taky mi na základce "ubližovali". Oslovovali mě hnusně. Teďka je to lepší :-) Naši nynější spolužáci jsou lepší :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.