Duben 2010

Escape to the stars - Cinema bizarre

17. dubna 2010 v 14:21 | Walking-my-way (W-M-W)


16.4. - Zahrajeme si hru: ty řekneš - bum... on řekne - bác.. a já: a všechno se to po... poskládalo

16. dubna 2010 v 21:15 | Walking-my-way (W-M-W)
Všechno se hroutí. Jako domeček z karet. Špatně postavený domeček. Karty se nakonec poskládají na sebe a zbyde neuložená hromádka... Neuloženější než byla na začátku.

Neutahovali si ze mě. Dneska ne. Ale utahovali si z kámošky. Utahují si z ní na facebooku (jak špatná a "in" stránka... jenom na urážení lidí a zabití volného času.. pryč s ní!).. utahují a pomlouvají ji ve škole... Kam ten dnešní svět spěje.
Nevím, co mám dělat. Snažím se to nějak řešit, ale vždy se najde někdo, kdo moje sebevědomí svrhne do hluboké propasti a já jej odtamtud musím lovit za pomocí držení ruk se s přáteli a použitím udice s dlouhým lankem s nejnižší nosností... Ano, mé sebevědomí zhublo za těch posledních pár týdnů s našimi ne moc příjemnými spolužáky.

Psychická šikana. Nadávky. Vysmívání se. Pomlouvání. Smích těch, kteří si užívají to, že vás pomlouvají. Smutné a umučené pohledy těch, kterým se vysmívají.
To je každý den naše třída. A nic s tím nejde dělat. Už i výchovní poradci se snažili s tím něco udělat a stále snaží, ale kluci jenom přijdou a: hahahahaha.... A jdou dál a ještě se tomu vysmívají.

Tak se zatím mějte.

PS: přeju vše nej Bláznivé(nejde mi přepínat klávesnice, tak si tam ty dva obrácené háčky domysli :) ).... Tak vítej ve světě... xletých :)

13. 4. Jak W-M-W zmokla

13. dubna 2010 v 20:58 | Walking-my-way (W-M-W)
Tak dnes si dáme večerníček pro ty trochu větší než sedmi-šesti a ještě méně-leté děti. W-M-W dneska cestou ze školy zmokla. Bylo jí totiž stejně jako tomu sychravému počasí. Smutno a bylo sražené její sebevědomí...

Ve škole mi pořád nadávají a začínají si utahovat ještě víc z mojich kamarádek. I když řeknu něco já nebo jiná kámoška, tak s tím nepřestanou. Nevím.. asi je to baví - utahovat si z lidí, kteří mají dobré známky, protože oni je nemají. Závidím jim asi jejich dovednosti, co všechno nosí v hlavě. A kdyby odhalili moje vědomosti, které dokážu říct o nějaké věci, kterou oni neznají a já třeba ano, tak by se jim z přívalu informací zatočila hlava. Jenže - já to nedělám. Nevykládám jen tak kdekomu a na potkání co všechno třeba vím o globálním oteplování. Nevím toho tolik, co vědci nebo lidé, kteří se tím zabývají, ale myslím si, že toho vím docela dost a do mého budoucího života mi to bude stačit.

Koupila jsem mamce takový hezký chlupatý kaktus. On je vážně na povrchu chlupatý... Má takové bílé "vlásky", ale pozor - zdání někdy klame. Pod těmi chloupky jsou totiž malinké ostny. Já se ještě nepíchla, ale ucítila jsem, že pod tím chmýřím je něco tvrdého, tak jsem radši hned ruku odtáhla pryč.

Abych se vrátila k tomu moknutí. Zmokla jsem schválně. No, vlastně ne až tak schválně. Jak jsem šla z toho květinářství a nesla ještě jednu takovou dracenu (nevím jaký druh.. ale je hodně vysoká.. vyšší než ta moje druhá), tak jsem se to bála položit, aby se mi to třeba nevyvalilo a nebylo po kytkách. A deštník jsem si v květinářství schovala do batohu. Celkem smůla. Ale domů jsem to měla necelých pět minut a nelilo jako z konve, takže to ani tak moc nevadilo ani nevadí. Domů jsem nepřišla zmoklá jako myš, ale zase jsem nebyla až tak suchá, jak se obvykle předpokládá.

To byl konec dnešního pořadu. W-M-W nadzvedává polštář v posteli a hurá spát!

Dobrou noc, občané :).

W-M-W

How we loose control

11. dubna 2010 v 12:28 | Walking-my-way (W-M-W)
Yeah..

Angličtina je prostě všude. A rozhodla jsem se psát už co nejvíce česky. Dokonce i ten nápis nahoře by měl být přeložený, ale je to věta z jedné písničky, tak to překládat nebudu.

Tak co, jak se máte? Už je neděle a zítra je škola. Jak frustrující. Určitě se máte ještě učit (já taky.. a ještě udělat hodně věcí.. bude toho hodně). Taky musím dočíst Povídky z druhé kapsy od K. Čapka. No, nevím.. nějak mě to nebaví. Já moc na detektivky nikdy nebyla a asi ani nebudu. Bavívaly mě tak do páté třídy, teď mě už baví číst hlavně fantasy a takové "úvahy" nad životem. Dobře je píše např. Robert Queneau nebo Robert Fulghum. Tak určitě se na něco mrkněte. ... Měla bych zase přečíst aspoň nějakých dvacet stránek, ať ten čtenářský deník odevzdám do čtvrtku, nejpozději do pátku.

W-M-W

Ostatní stránky, které čtu

11. dubna 2010 v 12:08 | Walking-my-way (W-M-W)
Ichos Úvahy na nějaké téma, co člověka napadne.. "můj" člověk.

Babi Maňasová Je nádherné číst články od někoho, kdo toho má tolik za sebou. A jsou tam i dobré recepty :).. (jsem chtěla udělat tu tvarohovou bábovku, ale nemáme vaničkový tvaroh - měkký tvaroh - máme jenom normální :D)

xoxo Připomíná mi jednu moji kamarádku, která smýšlí skoro stejně. Ale určitá rozdílnost tam je :).

9.4. 2010... When it was good

10. dubna 2010 v 2:01 | Walking-my-way (W-M-W)
When it was good, we were sitting on the top of the world....

Všechno se v poslední době svažuje z kopce. Hlavně ve škole. Známky, ty jsou úžasné, ale.... to chování mých spolužáků překročuje už určité meze. Nadávat lidem, kteří za to, jak vypadají prostě nemůžou, a když jim člověk řekne, ať toho nechají, pokračují dál a ještě ve větším rozsahu. Nakonec se začnou navážet ještě do něj.
U nás ve třídě se roznáší jedna pomluva za druhou... Jenom vás vidí s člověkem si povídat a už s ním jakože chodíte (pokud je opačného pohlaví než vy). A už hned vám říkají jeho příjmením, protože když s ním podle nich chodíte, tak to už je jakože takové, že si ho budete brzo brát, že ano. Jenže.. Takhle TO VŮBEC NENÍ. A ať si říkají, co chtějí o mně, já vím co a jak... oni to ví jenom ze vzniklých pomluv a to ještě neví přesně.

But I remember....

Na začátku prváku na nižším gymplu jsme byli pohodová třída. Co se stalo, že se všichni tolik změnili? Změnili k horšímu? Proč se vždycky to, co řeknu, vyplní? Je to někdy dost nanic. Kdysi jsem nosívala, co jsem chtěla. Teď už když jenom vás někdo ze třídy uvidí, jak třeba spíte na zahradě ve vytahaném tričku a nějakých těch kalhotech, už to všichni ze třídy ví a pomlouvají vás. Nemůžete pomalu už ani udělat krok bez toho, aniž by si o vás neotřeli jazyk. Zakomplexovanci. Mají tolik komplexů, když musí shazovat ostatní lidi, kteří podle nich nejsou hezcí a inteligentní jako oni.
Dobře, připouštím, jejich vzhled je obvykle disponován tunou mejkapu a řasenkou pro prodloužení řas a zvětšení jejich objemu. Neobejdou se bez stejně sladěného oblečení ve skupince a inteligence v některých předmětech se často rovná nule. Nechci je shazovat nebo tak nějak, jen říkám to, co si o nich opravdu myslím.
Víte, poslouchat něco: Jéééé! Ahooooj! Ty si tady! *skákání do vzduchu a přitom piští*... každé ráno, není už moc dobré. Nestačí, že jsem zkoušená a nemůžu si vzpomenout, tak oni si tam ještě začnou kecat, abych si už vůbec nevzpomněla. Neříkám, že to je naschvál, já si myslím, že to naschvál není ani nebylo, ale bylo to od nich hezky hnusné. Příště budu kecat taky. A uvidí se, kdo z koho. Jestli na tom budou stejně jako já.

When it was good, we were happy in a pouring rain.

Když jsem byla malá, tak jsem klidně vyšla ven, když pršelo. S nějakou pláštěnkou se žirafou na sobě a šla v gumácích po asfaltové cestě u babičky a u dědy k příjezdové odbočce a zase zpátky. Přitom jsem hledala žížaly s klackem v ruce, jestli by náhodou nepotřebovaly pomoc, a šťárala se v kalužích, které jsem potkala. Dělala z vody a usazeného bahna tzv. kakao (nebo granko, jak chcete) a potom se ptala svých kamarádů z dětských let, jestli si nedají. Když někdo řekl, že jo, tak se někde v trávě sehnal jitrocel se širokými lístky a ten se ponořil do té kaluže a vytáhl. Vždycky jsme se divili, jak to, že ta voda odtamtud vyteče.

W-M-W


8.4. 2010 Forever alone...With good friends and no boyfriend

8. dubna 2010 v 17:22 | Walking-my-way (W-M-W)
Dnešek ušel. Ušel.... Ušel... No, přežít jsem přežila. Nevím proč, ale je mi celkem i do breku z toho všeho, i když jsem se nasmála. Plno lidí teď zase trpí a já se mám usmívat? Ne, to by nebylo hezké. Tak se snažím pochopit, proč trpí. A přicházím na to. Je toho hodně. Víc, než dokážu vůbec zvládnout.... Ale, když se podívám ven a jenom naznačím úsměv, je mi oněco líp.

Dnes jsem šla z oběda s H. a prostě a jednoduše jsem potkala JEHO, jak jde ještě s jedním klukem proti nám. Já nasadila neutrální výraz a dívala se před sebe doblba. H. pak řekla, že se na mě díval, jako by mi chtěl něco říct, že už už čekala, že mě pozdraví, ale on odvrátil hlavu a šel dál.
Co si mám potom myslet? Na tréninku mě ignoruje, když jdu po schodech ve škole taky...... ale teď? Co mám dělat.. To je snad asi poprvé, když nevím, co a jak. Obvykle jsem si věděla poradit. Nebo se na to vykašlat, ale.. u tohohle mi to něco nedovolí. Možná si to nedovolím sama. Kdo ví?

Slunce vyšlo, ale po obloze stále plují mraky. Moje nálada je přesně stejná. Slunce prohlídající každý kout a zákoutí přírody, procházející skrz listy a jehlice různých stromů. Slunce, které občas zakryje nějaký ten líný mrak pochodující si po obloze. Slunce, které mi teď svítí do pokoje přes střešní okno. To jsem právě teď já. Jen nemám tolik možností. Nemůžu prohlídnout žádný kout ani zákoutí přírody. Vlastně - můžu.. ale neuvidím to, co Slunce. Žádný mrak mě nezakryje, ani nemůžu projít skrz sklo nebo listy a jehlice stromů. Ale je tu věc, kterou můžu udělat. Jít dál s úsměvem na tváři, uschlými slzami a říct si, že se budu snažit. Sice nevím, jak a jakým způsobem, ale vím to. Budu se snažit.

W-M-W (jde na trénink.... jo, J. - kwogo- napiš mi prosím do komentů tvůj mail.. jaksi ho nemůžu nikde najít xD...)

7.4. 2010 vnímej vše, co se děje kolem tebe a uvidíš, že jsi na něco zapomněla

7. dubna 2010 v 15:52 | Walking-my-way (W-M-W)
To snad není možné. Dnes jsme v občanské výchově (ano, čtete dobře.. v občanské výchově) probírali práva  člověka a občana. Samozřejmě, to není to, proč jsem naštvaná. Hlavní důvod je ten, že naše třídní učitelka se nakonec rozhodla, že místo na rafty na školní výlet, pojedeme do Brna. A to jen díky tomu, že jedna holka chce vidět svojeho kluka a taky tam jít nakupovat. Nakupovat si můžu jít kam chcu! Si tam může zajet i s rodiči autem a nevyužívat k tomu školní výlet. Tohle mě opravdu namíchlo. A ještě k tomu, že jsem mamce říkala, že tam prostě NEPOJEDU, jelikož tam můžu zajet s babi a dědou klidně i autem, tak mi řekla, že jsem nejela už ani na ten minulý, tak pojedu. Teda, spíš to neřekla až zas tak určitě, že musím jet, ale z poloviny mi to přikázala.

Raději bych teda stanovala u nás na zahradě s naším pejskem a těhotnou kočkou. (jo, naše kočka je těhotná už čtyři týdny :) )

Aspoň jsem to ze sebe vylila.. Měla bych se jít ještě učit do angličtiny, protože říkal, ať se učíme, to nám určitě zase pro jednou dá test na slovíčka.

Adios, amigos.
Au revoir, mes amis.
Bye.
Tak se mějte :)

Co mě užírá

6. dubna 2010 v 19:50 | Walking-my-way (W-M-W)
Nevím proč, ale v poslední době mě docela dost hodně užírá to, že se někteří lidé mají líp než já. Dá se říct, že jim to i dost závidím. Ale.... to je asi u každého stejné ne? Já závidím lidem, kteří se mají líp než já (nemyslím tím, že mají hodně peněz atd..., ale že se jim daří), závidím jim jen když mi nevychází věci, které bych chtěla. Mám dobré přátele, to jo.. Ale.. chybí mi láska. A ten, na kterého mám (dá se říct.... neberte to doslovně) "zálusk", v jeho přítomnosti bych klidně zůstala pořád, se na mě nedívá. Jenom mě pozdraví, a i když se snažím dělat co je v mých silách, nejde to. Jako kdyby to neviděl. Nebo to spíš nechtěl vidět... Chtěla bych se tím nezabývat, kdyby to šlo. Ono to jde, žejo, ale to by se člověk nemohl pořád zabývat tímhle.

I fell in love.... But I´m falling down....

I don´t know what you want me to say. I don´t know what you want me to do.

Stále se snažím pomáhat lidem. Snažím se být lepší holkou než jsem kdy bývala, ale.... nějak se to pořád zvrtává. Už mám asi hluboké koleje. Cítím se asi tak, jako ty šedé mraky, co plují po obloze. Nic z nich neprší, ale mělo by. Ony nechtějí, aby z nich pršelo, ale přesto se někde rozprší a ony zase budou plout dál jako ty bílé mraky, někde znovu naberou vodu a znovu budou šedé. A voda dopadne na zem, steče po povrchu a znovu se dostane do mraků.

V poslední době se usmívám už jenom někdy. Spíš mám hlavu plnou starostí. Už asi vím, jak se cítí moje mamka, když přijde večer z práce a to jenom pracovala a ještě toho má tolik udělat.

Nejradši bych vyšla ven do deště, kdyby nějaký vůbec byl, natočila hlavu na nebe a jen tak se na něj dívala. Vylívala si svoje slzy a ono zase svoje. Bez řečí. Bez křiku. Jen myšlenky by letěly vzhůru k mrakům a na mě dopadaly studené kapky vody a potom zase na zem. Tak příroda nejspíš vysílá své myšlenky k nám lidem. Dává nám zprávy.

Snažím se pomáhat i přírodě. Jenže... k čemu mi je platné, když uvidím přejetého ježka, tak ho jen litovat? K ničemu. Tomu ježkovi to už nepomůže. Nepomůže to ani žížalám, které leží na chodníku po dešti a nikdo jim nepomůže. Já jim pomáhala, když jsem byla malá... vždy jsem ty živé a velké vzala a hodila je do trávy. Mamka se tomu smála, ale já to považovala za důležitou práci - zachraňovat žížaly.

A potom zase vykoukne slunce a všichni se budeme usmívat, jako ve Francii (tam, kde pěstujou tu levanduli). A budeme šťastní. Aspoň někteří. Protože štěstí si nekoupíme za peníze a peníze nedostaneme ani když prodáme štěstí.

Omlouvám se, jestli jsem vás nakazila svojí špatnou náladou nebo tak nějak.... ale.. potřebovala jsem se vylít. A je toho mnohem víc, ale proč bych to sem měla všechno psát, když by si to stejně ostatní přečetli. To jsou věci, se kterýma jsem se rozhodla bojovat a hodlám v tom pokračovat.

W-M-W