Co mě užírá

6. dubna 2010 v 19:50 | Walking-my-way (W-M-W)
Nevím proč, ale v poslední době mě docela dost hodně užírá to, že se někteří lidé mají líp než já. Dá se říct, že jim to i dost závidím. Ale.... to je asi u každého stejné ne? Já závidím lidem, kteří se mají líp než já (nemyslím tím, že mají hodně peněz atd..., ale že se jim daří), závidím jim jen když mi nevychází věci, které bych chtěla. Mám dobré přátele, to jo.. Ale.. chybí mi láska. A ten, na kterého mám (dá se říct.... neberte to doslovně) "zálusk", v jeho přítomnosti bych klidně zůstala pořád, se na mě nedívá. Jenom mě pozdraví, a i když se snažím dělat co je v mých silách, nejde to. Jako kdyby to neviděl. Nebo to spíš nechtěl vidět... Chtěla bych se tím nezabývat, kdyby to šlo. Ono to jde, žejo, ale to by se člověk nemohl pořád zabývat tímhle.

I fell in love.... But I´m falling down....

I don´t know what you want me to say. I don´t know what you want me to do.

Stále se snažím pomáhat lidem. Snažím se být lepší holkou než jsem kdy bývala, ale.... nějak se to pořád zvrtává. Už mám asi hluboké koleje. Cítím se asi tak, jako ty šedé mraky, co plují po obloze. Nic z nich neprší, ale mělo by. Ony nechtějí, aby z nich pršelo, ale přesto se někde rozprší a ony zase budou plout dál jako ty bílé mraky, někde znovu naberou vodu a znovu budou šedé. A voda dopadne na zem, steče po povrchu a znovu se dostane do mraků.

V poslední době se usmívám už jenom někdy. Spíš mám hlavu plnou starostí. Už asi vím, jak se cítí moje mamka, když přijde večer z práce a to jenom pracovala a ještě toho má tolik udělat.

Nejradši bych vyšla ven do deště, kdyby nějaký vůbec byl, natočila hlavu na nebe a jen tak se na něj dívala. Vylívala si svoje slzy a ono zase svoje. Bez řečí. Bez křiku. Jen myšlenky by letěly vzhůru k mrakům a na mě dopadaly studené kapky vody a potom zase na zem. Tak příroda nejspíš vysílá své myšlenky k nám lidem. Dává nám zprávy.

Snažím se pomáhat i přírodě. Jenže... k čemu mi je platné, když uvidím přejetého ježka, tak ho jen litovat? K ničemu. Tomu ježkovi to už nepomůže. Nepomůže to ani žížalám, které leží na chodníku po dešti a nikdo jim nepomůže. Já jim pomáhala, když jsem byla malá... vždy jsem ty živé a velké vzala a hodila je do trávy. Mamka se tomu smála, ale já to považovala za důležitou práci - zachraňovat žížaly.

A potom zase vykoukne slunce a všichni se budeme usmívat, jako ve Francii (tam, kde pěstujou tu levanduli). A budeme šťastní. Aspoň někteří. Protože štěstí si nekoupíme za peníze a peníze nedostaneme ani když prodáme štěstí.

Omlouvám se, jestli jsem vás nakazila svojí špatnou náladou nebo tak nějak.... ale.. potřebovala jsem se vylít. A je toho mnohem víc, ale proč bych to sem měla všechno psát, když by si to stejně ostatní přečetli. To jsou věci, se kterýma jsem se rozhodla bojovat a hodlám v tom pokračovat.

W-M-W
 


Komentáře

1 ichos ichos | Web | 6. dubna 2010 v 22:03 | Reagovat

hezky clanek...Taky jsem sbirala zizaly, brouky, motyly - proste jsem mela pocit, ze to pomuze. Doted kdyz vidim prejeteho jezka, je mi smutno. Ver tomu, ze si te stesti najde, jako si naslo ty zizaly, ktery jsi zachranila ;-)

2 kwogo kwogo | 6. dubna 2010 v 22:10 | Reagovat

Souhlasím s ichos.
Taky jsem sbírala žížaly motýly, broučky...no prostě vše malé živé :-D. Dokonce pořád :D  :D  :D

3 Ashley Ashley | Web | 7. dubna 2010 v 17:55 | Reagovat

Ja väčšinou neznášam keď mám zlú náladu a všetci okolo mňa sú takí pozitívne naladení. Rozhodí ma to ešte viac, hoci by som sa mala tešiť, že aspoň niekto je šťastní, nie stále to tak so mnou je. No po nejakom čase stále príde dôvod, ktorú túto moju náladu odplaví preč a ja si už ani nespomeniem kvôli čomu som tak premrhala kopec času z môjho krátkeho života. Nemysli na svoje problémy, mysli na to, že je toľko vecí, ktoré môžeš skúsiť tak prečo nie práve teraz? :-)
Ty si zlatá :D keby som bola žížalka určite by som ti poďakovala :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.